Když se život mimo naše domovy uzavřel, malá obrazovka se stala drahocennou cestou k bezpečnému úniku.
V březnu, kdy můj syn a jeho kamarádi trávili chladné dopoledne na tábořišti a při zachování sociálního odstupu si užívali venkovní zábavu, všichni tatínci se zdržovali blízko ohniště, které naše děti postavily. Několik minut jsme probírali, jak jsme si poradili s více než rokem života v pandemii. Pak se konverzace stočila k tomu, o čem se nevyhnutelně mluvilo od začátku lockdownu: k televizi.
Ostatní tatínci vypadali jako přívětiví obyvatelé předměstí. Jejich roušky však skrývaly nejen kapénky, ale i zoufalé bažení televizních závisláků, kteří už dlouho neměli pořádnou dávku. Potřebovali doporučení a potřebovali je rychleji a konkrétněji, než jsem jim je mohl poskytnout. „A co Ted Lasso?” Řekl jsem a oni se zachvěli a začali drmolit: „To jsme viděli. Co tam máš dál?“ Nakonec měli tak zarudlé a ztrápené oči, až jsem se bál, že se den promění v mé osobní „Pine Barrens“, odkud se už nedostanu - a nejen proto, že několik z těchto mužů pandemii využilo, stejně jako velká část světa, jako výmluvu, aby se konečně podívali na seriál The Sopranos (Rodina Sopránů).
Vzpomeňte si na počátky karantény. Všechny formy zábavy, úniku a odreagování jeden po druhém zmizely. Nejprve skončil živý sport. Pak koncerty a divadlo. Jít do kina, pokud to bylo ve vašem státě dovolené, se rovnalo ruské ruletě. Ať jste byli zvyklí obrážet kluby nebo chodit do muzea, možnosti, jak se dostat do světa, něco vidět a něco dělat, přestaly existovat.
Ale pak tu byla televize. Milá, výživná, nezastavitelná televize. Zatímco všechny ostatní zdroje zábavy si daly delší pauzu a my jsme se začali celé měsíce chránit doma, televize pokračovala a poskytovala životně důležité spojení s okolním světem. Náš vztah s tímto médiem samozřejmě zásadním způsobem změnila doba, kdy jsme byli uzamčeni před vším a všemi ostatními. I kdybychom všichni zareagovali na již očkovaný svět tím, že z nás budou urputní extroverti, kteří nevydrží bez výletu do přírody, vleklý pobyt před malou obrazovkou během této noční můry si budeme pamatovat navždy. Někdy to byla jediná útěcha, kterou jsme měli.
První pozdvižení v karanténě vyvolal Tiger King (Pán tygrů), dokumentární seriál, který se objevil na Netflixu asi týden po začátku karantény. Tento šokující kriminální příběh podle skutečné události obsahující exotická zvířata (z nichž některá chová muž jménem Joe Exotic), proměnlivou sexualitu, country hudbu a zápletku vraždy na objednávku záhy poskytl úlevu lidem, kteří chtěli raději vidět surreální odraz světa jako v prasklém zrcadle než jeho hrozivou verzi, kterou mohli zahlédnout z okna. Z hlediska etického a novinářského to byla ošemetná záležitost, a to ještě více než další velký lockdownový hit The Last Dance. Desetidílný idealizující životopis Michaela Jordana, minisérie ESPN, nabídl staré archivní záběry a jadrné citáty samotného Jordana, který ze sebe dělal víc, než je, a nenechal nikoho na pochybách, že filmaři dovolili předmětu svého zájmu (který měl prostřednictvím produkční společnosti i exekutivní roli) řídit celý příběh. Na obě série se ihned začaly vytvářet memy a velkou část jara i léta ovládaly sociální média screenshoty Jordana, který říká „To jsem si vzal osobně“.
Brzy se hlad po mimořádných osobnostech, které zažívají dobrodružství, jaká my zažít nemůžeme, dostal i do televizních scénářů. Disney+ opět oživil zájem o nové epizody vysílané každý týden druhou řadou seriálu The Mandalorian a o několik měsíců později debutem seriálu WandaVision. Oba jsou součástí neuvěřitelně oblíbených filmových franšíz (Star Wars a Marvel Cinematic Universe) a chytře využily výhodu televizního formátu - zejména WandaVision, protože díly tohoto seriálu se odehrávaly jako fantasy verze klasických sitcomů. Díky plynulému proudu epizod lidé mluvili, jako by se chystali cestovat do vzdálených galaxií s Mandem a Baby Yodou (pro přátele Grogu), nebo se jako kouzlem stali novým Wandiným potrhlým sousedem. Tato honba za pravidelnou nadlidskou dávkou se někdy mohla vymstít - miliony lidí rozhořčeně vypískaly nemožný konec seriálového thrilleru HBO s Nicole Kidman a Hugh Grantem The Undoing (Mělas to vědět) („Proč je teď v helikoptéře?!“). Ale přesto je na tom něco uspokojivého, když si někdo dá tu práci a pěkně postaru zůstane nějakému příběhu věrný.
Pořady, jejichž díly přišly všechny najednou, si samozřejmě získaly oblibu, pokud byly postavy dostatečně barvité. A když to byli Angličané, tím lépe. Čtvrtá řada seriálu The Crown (Koruna) konečně došla do moderní éry monarchie a pustila se do bulvárem propíraného příběhu bouřlivého manželství prince Charlese a princezny Diany. Bridgerton (Bridgertonovi), energická romance z období regenství a první seriál na Netflixu od superproducentky Shondy Rhimes, vznikl jako lehký historický erotický film. Diváci oba slupli jako nedělní dortík. (Dokonce britští herci hrající Američany mohli působit návykově, protože po kouzelné proměně londýnské herečky Anyi Tylor-Joy na zázračné dítě v The Queen’s Gambit (Dámský gambit) začal vzkvétat prodej šachů.) A zpoza Irského moře přišla série Normal People (Normální lidi), adaptace příběhu autorky Sally Rooney od Hulu popisující komplikovanou a žhavou lásku mezi dvěma mladými mileniály v Dublinu, kde diváci náhle začali oceňovat smyslný zvukový design.
Vtáhly nás i pořady, které těžily z temnější stránky života. Když se bolest a strach z karantény začaly překrývat s vypuknutím světových protestů za sociální spravedlnost, přišlo několik dramat, u nichž měl člověk pocit, jako by byla vytvořena přesně pro tento okamžik běsnění. Lovercraft Country (Lovercraftova země) od HBO (žánrová směs o černošské rodině v padesátých letech, která bojuje se skutečnými i nadpřirozenými nestvůrami) a The Good Lord Bird stanice Showtime (s drsně agresivním, neuvěřitelně legračním Ethanem Hawkem jako zastáncem zrušení otroctví Johnem Brownem) se zabývaly historickými rasistickými hrůzami, zatímco seriál I May Destroy You (Můžu tě zničit) (také od HBO) přinesl strhující zkoumání sexuálního napadení, souhlasu a uzdravování.
Když bylo jasné, že budeme dlouho zavření doma, mnozí hledali únik z depresivního stavu světa u pořadů o hodných lidech. První hit v AppleTV+ byl Ted Lasso, kde Jason Sudeikis hrál hlavní roli trenéra anglické Premier League, který všechny překvapuje téměř nadlidskou laskavostí. Závěrečná řada dojemného sitcomu Pop TV Schitt’s Creek přilákala novou vlnu diváků ke sledování celého seriálu o rozmazlené bohaté rodině, která musí dospět poté, co přišla o všechno kromě svých členů. A remake All Creatures Great and Small (Všechny velké a malé bytosti) - jemné drama o laskavém veterináři na anglickém venkově ve třicátých letech - se objevil na PBS jen několik dní po lednovém povstání na Kapitolu a přinesl požehnanou úlevu ve světě plném dobrých lidí a roztomilých zvířátek.
Hezká podívaná byla také motorem jednoho z prvních virálních hitů během karantény: Some Good News, webový seriál, který uvádí John Krasinski a který se snaží dostát svému názvu tím, že si Krasinski zve své přátele z řad celebrit. (Pořad získal až přílišnou popularitu, když se hlasitě ozvali fanoušci, kteří se cítili podvedeni, jakmile byl zdánlivě svépomocí dělaný pořad prodán CBS). V jedné epizodě Krasinski vedl virtuální svatební obřad pro pár skalních fanoušků seriálu Office (Kancl), pak je překvapil videomontáží všech svých bývalých kolegů herců, kteří předvedli tanec z obřadu Jima a Pam. A nebylo to jediné shledání herců po letech, které mělo pozvednout ducha a přinést peníze na charitu, ať už herci účinkovali v něčem novém, zasazeném do doby covidové (jako Monk (Můj přítel Monk) a Parks and Recreation) nebo jen společně zaskočili na Zoom, aby si připomněli staré dobré časy.
Pandemie odložila možná to nejočekávanější setkání ze všech. HBO Max měl být spuštěn uvedením šestice hereckých hvězd seriálu Friends (Přátelé), shromážděných na staré známé pohovce v kavárně Central Perk. Místo toho musel mít tento streamer premiéru bez Phoebe (později uspořádal setkání hvězd ze seriálů West Wing (Západní křídlo) a Fresh Prince of Bel-Air (Fresh Prince)), čímž vstoupil do čím dál obsazenější oblasti, kde v lockdownu debutovaly i Peacock, Paramount+ a Discovery+. (Budiž země lehká Quibi, streamovací službě, která chtěla poskytovat krátká videa lidem, kteří jsou neustále v pohybu, ale vstoupila do světa, v němž nikdo nikam nechodí.) V dřívějších dobách mohlo už jen celkové množství nových pořadů a nových míst, kde je možné je vidět, působit skličujícím dojmem. Teď to byl hotový zázrak: absurdní nadbytek v době velkého hladu po zábavě. Když se velké filmy jako Wonder Woman 1984, čtyřhodinová nová verze Justice League (Ligy spravedlnosti) nebo soubor filmů Steva McQueena Small Axe (Sekerka) pustily přímo na streamu, zdálo se, že se ze všeho stává televize.
S explozí streamování bylo pro lidi snazší než dříve odškrtnout si ze seznamu toho, co chtějí v životě stihnout, klasické pořady. Nostalgie - ať už po pořadech, které jsme viděli v lepších časech, nebo po těch starších, o nichž pořád slýcháme, ale nemáme čas se k nim dostat - proměnila tituly ve videotéce streamovacích služeb z těch, na které se případně můžeme podívat, na ty, které nutně musíme vidět.
Zejména Sopranovi přinesli další kulturní aspekt, když byli mileniálové a generace Z vtaženi do rodičovských seriálů moderní televize a našli cosi bolestně rozpoznatelného v pořadu, jehož protagonista byl přesvědčen, že to nejlepší v životě už bylo a to, co přijde, bude jen chátrání.
Relativně vzato nabízí zlatý věk televize celkově lepší kousky, než jsou ty, který nás provedly covidem. A protože se předpandemické zásoby jen tak nevyčerpají, neutuchající tempo a objem nového obsahu v posledních měsících prudce klesly. (Kromě mnoha dalších si na pokračování Game of Thrones (Hry o trůny) nebo nové řady seriálu Atlanta ještě dlouho počkáme.) Ale to je v pořádku. Po dvou desetiletích seriálů The Wire, Breaking Bad (Perníkový táta), Fleabag (Potvora) a dalších není potřeba nikomu říkat, že televize může být stejně skvělá jako kino, divadlo nebo jakákoli jiná forma umění. Ale zatímco kdysi bylo toto médium terčem posměchu, že nikdy není nedosažitelné - vždy je zapnuté a dostupné v jakoukoli denní hodinu - tato všudypřítomnost byla přesně tím, čeho jsme se zuby nehty drželi, abychom zůstali v bezpečí a zachovali si zdravý rozum, když se zbytek světa vypnul.
Děkujeme, televize. Opravdu, opravdu jsme tě potřebovali.
Zdroj: rollingstone.com
